To máš tak: jednou před spaním čumíš bezcílně do Instagramů a najednou se tam objeví nějaký blázniví Finové, co vyrábí parking curby a že jako pojedou nějakou tour po Evropě.

Tak jim napíšeš, ať dojedou na Stalinskej Lůzrák. A voni že jo.

Pak ti napíšou voni, že ti můžou nějakej ten obrubák dovézt jako suvenýr. A ty zas teda že jo a kupodivu vybereš od lidí peníze, aby dovezli dokonce dva!

Pak se teda Finové vydaj na cestu s přeloženým přívěsem vyrobeným ze součástek z osumdesátkovýho Volva, kterej koupili proto, že je červenej. Ten se jim samo hned za humny vysere, oni pak v Estonsku pár dní řeší, jak vlastně pojedou dál.

Mezitím si s Mírou voláme, jak to teda bude s tou akcí v pondělí, když už je neděle a frajeři mají před sebou ještě celý Polsko s půjčeným přívěsem, se kterým můžou jet max 80 kmh. No nic, to nějak dopadne, končíme každý takový telefonát.

Střih pondělí ráno sněží, frajeři se neozývaj a já už zkouším, jestli mě větev na jabloni na zahradě unese. Pak se to střídá snad po 15 minutách -sníh- slunce-sníh-slunce.

Přesuneme to na Vltavskou? Necháme to na Lůzru? Babo raď! Nakonec jdeme all-in pro Sta a modlíme se.

Curby kvůli absenci povolení vjedzu na Letnou vozíme na stěhovacím vozejku, kterej nám v jednu chvíli pro nepozornost někdo odcizí, ale nakonec ho najdu zahozenej kus od novýho rybníka. Uff! Ten by klukům hodně chyběl.

Počasí nám nakonec udělí povolenku na pár hezkejch hodin vzpomínek a skateboardingu, který korunuje absolutně random návštěva Rodneyho Mullena, kterej když mu Finové ve zkratce popíšou o co jde uznale pokejvá a praví: Meant to be.

Jo, mělo to tak asi kurva bejt.