Nejsem úplně fanatickej příznivce cyklistiky. Ba ani občasné kolaborace typu Rapha a Palace (nebo kdo) mě nechávají chladným, protože cyklo estetika mi ke skejtu nijak zvlášť nesedí. Nicméně po shlédnutí loňského videa bike tripu Nikolase Tušla, kde se skejt objevoval ve vedlejší roli, mě informace o tom, že brněnská parta vyrazila na kolech podél Dunaje naplnila velkým očekáváním.
Jednak jsem měl vždycky v lásce alternativní využití média „skate tour s bráchama“ a za druhý jsem už o podobným výletu na kolech se skejtama sám uvažoval. Nicméně mi to pohořelo na hledání trasy, kde bych své kanceláří zničené tělo dokázal po dvou dnech dostat na spot ve stavu, abych se alespoň svezl. Z toho titulu mi volba trasy podél rakouského veletoku přijde jako geniální nápad.
No já tam nebyl, tak nechám autora, ať nám k tomu něco poví…
Nápad na tenhle trip přišel v zimě na začátku roku během lockdownu, kdy jsem přemýšlel nad skate výletem, který by byl co nejméně závislý na covid restrikcích. S klukama se pravidelně potkáváme při skejtovačkách na Boby spotě v Brně, kam nejraději dojíždíme na kolech. Jednou jsme takhle v létě vyrazili namísto skejtování čistě na kolo, dát koupačku a večer v zatopeném lomu udělali táborák. Následující rok jsme o tom jen mluvili, že to musíme zopakovat. Ale jak skateboarding dostává pořád prioritu číslo jedna, tak na takový vejlet nezbyde čas. Proč to tedy sakra nespojit a nevyrazit i se skejtama?!
Cíl cesty byla cesta, tak bylo potřeba vybrat něco fakt příjemnýho. Něco, kde nebudem potkávat auta, bude možnost přírodního koupání, ale sem tam bude město pro skejtování. Jedna (a možná jediná?) možnost je Donauradweg. Donauradweg je rakouská část dunajské cyklotrasy, která vede přes půl Evropy a kopíruje řeku v délce 1400 km. Podle značené trasy se dá jet od pramene řeky z Německa až na rumunské pobřeží Černého moře. Jelikož to byl pro nás první trip tohoto typu a zároveň jsme byli časově omezeni na šest dní, zvolili jsme rakouský úsek Linec – Vídeň. Že ta cyklostezka bude dobrá jsme věděli, ale že až tak dobrá, to fakt ne. Po celkově najetých 343 kilometrech jsme neviděli žádné díry ve stezce ani žádné zvlnění. Navíc byla stezka tak uklizená, že by se z ní dalo jíst. Povrch byl po většinu cesty ten nejjemnější asfalt jako mají některé skateparky. Jak to v tom Rakousku dělají, nevím.
Boris vyrazil na Favoritu z roku 84, a to ve stejném stavu, ve kterém ho Boris koupil z bazaru před pár lety. Jak by řekl klasik “nehrab na to, co funguje”. Aby se udrželo tempo, pořídil jsem si taky Favorita z bazaru za necelej litr. Kolo jsem rozebral, složil, něco vyměnil, a nakonec z toho byl celkem komfortní stroj. Vašek zvolil gravel bike, což se později ukázalo jako skvělé průzkumné vozidlo do všech terénů.
Do Lince jsme vyrazili vlakem. Po cestě panovala pozitivní nálada s vidinou několika dnů absolutní svobody. Jediné co bylo naplánované, byl přibližný denní nájezd kilometrů, abysme se nejpozději v sobotu v 18:10 objevili na vídeňském hlavním nádraží a chytli vlak zpět do Brna.
Velkou pohodu na takovém tripu způsobí uvědomění, že máš sbaleno vše potřebné pro život ve velmi minimalistickém balení, máš to pořád u sebe a víš kde co je. Jedna brašna je kuchyň s koupelnou a druhá zase šatní skříň. Mobil dobiješ z power banky a power banku v kavárně. Boris třeba nedobíjel. Kdo ho zná, tak ví, že nemá sociální sítě a fotí čistě na analog. S tímhle přístupem nepotřebuješ dobíjet a telefon vydrží klidně 14 dní.
První kilometry nás v Linci dovedly do místního skateshopu Radix. Během cesty ve vlaku jsem došel k zjištění, že jsem si zapomněl mikinu. V Radixu jsem vybral něco na sebe a zároveň jsme pokecali s lokálama o tom, co by stálo za to navštívit v Linci během prvního dne. První spot byl Hauptplatz. Je to čistě streetové místo v centru města s přítlačnými lavičkami. Tady jsme se fakt vyblbli, a to hlavně na místňákama proježděným curbu 🙂
Druhej spot byl Puchenau DIY kousek od města proti směru toku řeky. Z fotek to původně vypadalo na místo v nějakým opuštěným průmyslovým komplexu, ale nakonec to bylo na příjemném místě u stezky v okolí dalších sportovišť. Na DIY jsme potkali dalšího lokála, kterej nám dal tip na následující den.
Po setmění jsme se vydali mimo Linec. Byly to vlastně první pořádný kilometry, a jak jsme se rozjeli, nechtělo se nám zastavovat. V dáli jsme viděli bouřku, vzduch voněl, míjeli jsme poslední průmyslové budovy Lince. První noc jsme strávili na malém poloostrově vedle vodní elektrárny. I přes výstrahy možných povodní jsme se dostali na super spací spot. Riziko povodní jsme akceptovali, jelikož pár metrů od nás kempovali rybáři.
Druhý den jsme navštívili Enns. Skate plaza v Ennsu je jeden z menších projektů rakouské Spoff bandy, která teď staví snad každý druhý skatepark v zemi. Od Spoff jsou i další parky, které jsme navštívili, a to Tulln a Copa plaza. Park v Ennsu je taková pohoda, která připomíná spíš nějaké kvalitní DIY. Vedle parku je i pergola se stínem a pitná voda, takže ideální zastávka pro naši pouť. Po dlouhé session jsme se museli dostat na druhý břeh řeky. Z map to vypadalo, že nás čeká most. Most tam nestál, ale stál tam u mola zaparkovaný přívoz. U přívozu nikdo nikde a byli jsme tam jediní cyklisté. Z lesa se po pár minutách vynořil kapitán přívozu a soukromou plavbou nás dostal na protější břeh.
Jeli jsme dlouho do noci a spot na spaní jsme našli ve stráni lesa vedle potoka. Po postavení tábora s Vaškem rozjíždíme instantní gastronomii a na oslavu dne otevíráme Zipfery. Na spontánním hledání spacích spotů je super to (když opomenu zoufalé situace okolo půlnoci, kdy ještě nemáme kde spát), že tě ráno čeká překvápko, kde to vlastně jsi. Třetí den dorážíme do Ybbs, které nás přivítalo popolední siestou, kde v dobrém slova smyslu “chcípl pes”. S kolama se schováváme před prahnoucím sluncem do malebných uliček, kde dáváme kafe a dobíjíme powerbanky.
Odpoledne vyrážíme zpět na stezku, která nás na konci města vyhazuje přímo ve skate plaze. Plaza z roku 2016 je kompaktních rozměrů, ale originální tvary banků a centrálního pyramidotransferu nás zabavili na několik hodin, až jsme zapomněli, že musíme stíhat sámošku.
Rychlá koupačka, náskok na kola a s čubajícím tempem míříme do Pochlarn. Nakupujeme, doplňujeme magnezium a vyrážíme splnit denní minimum kilometrů. Cílem je malebné město Melk, kde dáváme večeři u kebabáře Giovanniho a na mapách opět hledáme spot na spaní mimo město a u vody. Tuhle noc jsme s Vaškem usoudili, že dáme spaní pod širákem bez stanu, stejně jako Boris předchozí noci. Tak jako každou noc jsme se pořádně naimpregnovali repelentem proti komárům. Po pár pivkách a sledování hvězd zavíráme spacáky tak důkladně, že nám kvůli poletující havěti čouhá pouze nos. Během prvních chvil musíme odhodit skoro všechno oblečení a cítíme se jako v sauně. Oba dva jsme vyčkávali, kdo první vyskočí a zmíní postavení stanu jako moskytiéry. V jednu ráno poletujeme u řeky skoro nazí a stavíme stan. Do pár minut v klidu usínáme. Boris si i tento večer nenechal nabourat svůj trípkový režim “no hotels, no tents” a spal tak v klidu pod širákem vedle stanu. Druhé ráno zjišťujeme, že si dáváme asi desetinásobek doporučené maximální denní dávky repelentu. Když na to teď vzpomínám, tak si myslím, že tento večer jsme se tím repelentem nechtěně sjeli.
S prvními paprsky slunce zjišťujeme, že jsme vybrali zase super místo na spaní. Tento den nás čekal jeden z nejhezčích úseků rakouské Dunaje – údolí Wachau. Čas strávený skateboardingem byl vyměněn za koupačky na písečných plážích řeky. Údolí Wachau je světově známé jako vinařská oblast, a tak byla podmínka ubytování pro dnešní noc jasná – nocleh ve vinohradě.
Pátý den nás čekal padesátikilometrový úsek Durnstein – Tulln. Na většině tohoto úseku jsou na pravém i levém břehu pouze mokřady, a člověk se tak ocitne na dlouhém neosídleném úseku. Idylické výhledy na řeku zpestřoval Vaškův bluetooth reprák, který nás po celou dobu povzbuzoval, až bych si troufal říct, že tvořil čtvrtého člena výpravy. Nejednou z něj zazněly ty největší vypalovačky různých skate videí. Těsně před městem Tulln jsme provedli regeneraci těla v řece. Dunaj v době našeho výletu měla lehce pod 20 °C, což je v kombinaci s krásným letním počasím fakt wellness. Koupací spoty se na Dunaji většinou vyskytují v různých meandrech, které brzdí silný proud. Na rovných úsecích proud již po pár metrech podkopává nohy. S proudem mají co dělat i veškeré dopravní a výletní lodě, které jedou na plný výkon proti proudu doslova krokem. Lodě nám dělaly nepřetržitou společnost, a to i třeba ve tři ráno, kdy jsme ze břehů dobrou půlhodinu poslouchali rozjetou párty posádky nákladní lodě.
V Tullnu se nachází dva skateparky v areálu multifunkčního Funparku, a zase v idylické lokaci břehu řeky. Starší skatepark z prefabrikovaných překážek svým designem naznačuje, že už tu pár desítek let stojí. Ovšem zábavnost a kvalita překážek určitě přispěly k zachování tohoto parku po boku svého mladšího bráchy. Nová bazénová skate plaza je z roku 2017 a Spoffu se fakt povedla. Jelikož se Vašek v ranních hodinách zničil točením triku ze schodů, v Tullnu dával jen pohodu a cruising v nekonečném množství no-push lajn.
Po setmění jsme prozkoumali centrum města a vyrazili najít místo pro poslední noc. Z map jsme viděli, že kousek za Tullnem jsou podél řeky lesy, kde není široko daleko žádné stavení. Po přiblížení k lesům jsme zjistili, že se jedná spíše o zarostlou džungli, kam vedou lesní cesty se zákazem vjezdu. Jelikož se blížila půlnoc a potřebovali jsme založit tábor, vyslali jsme Vaška na průzkum lesa na jeho gravel biku. Po několika minutách nám poslal zprávu s fotkou, že u opuštěného stavení uprostřed lesa našel place. Ze zaslané fotky to vypadalo spíše na místo z filmu Blairwitch. V tom Boris prohlásil “Hoši, poďme spať na cyklotrasu”. A tak se stalo, že jsme na prvním odstavným pruhu přímo na stezce rozložili naše mobilní domovy. Vzduch se nehnul, teplo bylo pořád na tričko, noční obloha zářila hvězdami a světelný smog na obzoru dával najevo, že už se blížíme cíli. Rozdělali jsme kolem nás výstražné svíčky, pro případ, že by nás nějaký noční cyklistický nomád mohl přehlídnout.
Asi v jednu ráno kolem procházel bosý pejskař a navzájem jsme se pozdravili “Guten Morgen”. Chvíli jsme se divili, proč tam jde sakra bosej týpek v jednu ráno se psem, když kilometry na obě strany není žádné stavení. Jenže on na nás musel být taky zajímavej pohled.
Se super pocitem, jakej to máme dnes bejvák v suchu a bez havěti, pár metrů od vody, jsme dali pár pivek a šli spát. S východem slunce nás pomalu začaly probouzet zvuky kolemjedoucích kol, tak jsme vyrazili dát koupačku v umělém jezeře Donaualtarm. Protože bylo fakt vedro, doprovázelo nás dilema, zda protáhnout koupačku, nebo vyrazit do cíle a zajezdit na Copa Beach plaze. Po poledni jsme začali lámat poslední kiláky. Jak postupně začaly přibývat budovy a v dálce jsme viděli obrysy vídeňských mrakodrapů, začali jsme si uvědomovat, že jsme byli po celou dobu tripu příjemně odřízlí od shonu měst, dopravy a lidí. Spaní pod širákem, skateparky u vody, cyklostezka uprostřed přírody a pravidelné koupačky v Dunaji.
Po propletení se městem nás cyklostezka vyhodila přímo na Copa Beach plaze. Plaza je napůl pod mostem, přímo vedle vody, kde je nespočet barů a streetfoodů. Okolo skateparku na trávě chilluje spousta skaterů i neskaterů sledujících dění ve skateparku, kde lokálové zabíjí jeden trik za ruhým. Na Copa Beach plaze jsme dali oslavnou session tohodle vydařenýho tripu. Z plazy jsme jeli přesně na čas odjezdu vlaku. Ve vlaku jsme první půlku jízdy moc nemluvili a bylo cítít, že se pomalu vracíme do normálního životního módu. Ty návraty z vejletů jsou vždycky těžky, ale hezký. Člověka to nabije energií a motivuje přemýšlet, kam by zase vypadnul!
Boardom 