Nezřídkakdy se v debatách o poměrech tuzemského scaybordinku sklouzne k lamentaci na místní poměry: „Že tady nemáme tolik skateparků co v Améru, spoty na streetu jsou bídný, že se tady nedá sehnat limitka nezávislýho brandu, který se globálně prodá 20ks a kdesi cosi…„

Je však třeba si uvědomit, že právě tyhle odchylky od normovaného californského skateboardingu utvářejí specifické rysy naší lokální scény. Přirozeně ne každý je za ně vděčný a spousta lidí dá přednost lepším podmínkám, než aby se bůaženě váleli v hovně a ještě si v tom libovali.

Nicméně je to nedílnou součástí naší národní skejtový identity, proto jsem se pokusil tuhle naši lokální kulturu načrtnout alespoň v několika rysech. Pojmenoval jsem to:

Vesnickej scaybordink

Spoty

To je už podle názvu alfou a omegou vesnickýho scaybordinku. Například kluci z Unicorn/ Unicron s tím bojujou dnes a denně, že nám v ČR zásadně chybí urbanismus, kterej je takřka nutnou podmínkou rozvoje skateboardingu.

Každodenní chleba vesnickýho skatera pak většinou tkví v Sofiině volbě rozhodutí se mezi tím, zda jít skejtovat na obrubák u supermarketu, nebo na 2-3 schody někde v „centru“. Větší diverzitu obecní spotová scéna dost často nenabízí

Povrchy

Ruku v ruce s nedostatkem spotů jde naopak obrovský množství a škála pro skatebarding nevhodných povrchů. Ať už z motivů zachování středověkého urbanismu kočičích hlav, zvýšení vsakování vody, nebo jiných lichých argumentů. Výsledek je pro skejtra vždycky stejnej: nejpozději do půl roku GO ložisek.

Zdaleka nejrozšířenějším horizontálním nepřítelem, se kterým se český skater na vesnici denodenně potkává, je takzvané „íčko“ charakteristický tvar zámkové dlažby vyskytující se nejčastěji v šedé a červené barvevné kombinaci. Zámkovka sama o sobě by nemusela být takový průser, kdyby z 99,9% nebyla s fazetou (zkosení horní hrany).

Vybavení

Neúprosnost vesnických podmínek, ať už jde o povrchy či rozmary počasí, si rovněž vybírá svou daň na životnosti vybavení. Zatímco na žule či v betonovém skateparku je koeficient tření a tím pádem i opotřebení poměrně nízký, v Horní Dolní je každé štrejchnutí o asfalt při manuálu následováno mohutným úbytkem třísek tailu. Kola si vesnické asfaltky taky dávají k snídani.

Výsledkem je nelichotivý stav skejtrova vybavení: jeho příjezd na spot je ohlašován třeštivým zvukem vysypaných ložisek poskakujících po zámkovce. Zažloutlá kolečka o průměru 47,6mm (původně 53m) nevynechají jedinou příležitost zastavit se na kus řeči se zbytky zimního štěrkového posypu. Na osičku ogrindované trucky nemůžou přestat myslet na to, jak tohle tempo mají zvládnout ještě další dvě sezóny. Tomu všemu vévodí 7vrstvý slepenec kanadské javorové dýhy. Vzpomíná, jak před 3 lety a 6 majiteli měl ještě patky a tvar. Grip ja na některých místech vyleštěn do hladka a dnes už se spíš snaží udržet desku pohromadě, než ji zvedat nad povrch.

„Skateparky“

Způsobem vyrovnávání se s faktem, že 99% skejtovýho dění se děje kolem jednoho pseudo spotu v obci je snaha vytvářet místa, kam se mohou jedinci podobného ražení uchylovat před nepřízní všedního dne. Často se tato místa (většinou dost nadneseně) nazývají skateparky.

Jakože někdo z místní samosprávy, kdo je již otráven jak stížnostmi na pochybnou aktivitu mládeže, tak škemráním těchto výrostků o regulérní skatepark, vyhradí obcí nevyužitou plochu, kam skejťáčky uklidí. Potom začíná klasickej hustle spočívající ve shánění palet a uřízlých zábradlí, který díky intervencím ziskuchtivých spoluobčanů, kteří regulují počet překážek jejich pravidelným zpeněžováním ve sběrných surovinách.

V lepším případě má skejtr vesničan k dispozici několika generacemi prověřenou železnou stavbu (dříve známé pod termínem „rektoříkovina“) propadlou do hlubin asfaltu s krátery jak na měsíci. Ze zhuba 2 tun svařeného železa, které před pár dekádami za nevyjasněných okolností dal dohromady náhodný místní zámečník, je dnes sjízdná tak jedna až dvě překážky.

Bedna 4 life!

Díky nenáročnosti konstrukce těmito zkouškami zubem času většinou nejlépe projdou grind boxy aka bedny. Odtud pramení typicky česká fixace vesnického skejtra na tento typ skateparkového objektu, který vytrvale vyhledává na všech místech a ostatní překážky vyslověně dehonestuje svým nezájmem. Vizualizace nových skateparků oplývající betonovými rádusy pak často bývají komentovány slovy: „

Ty vole kdyby tam radši udělali na zem pořádnou bednu do píči…“

Zima

Jakkoli se globální oteplování snaží seč může, v našich zeměpisných šířkách stále panuje období tmy, nízkých teplot a různých skupenství vody snášejících se na hlavu vesnických skaterů. Vzhledem ke stavu outdoorových cvičišt je jakýkoli scaybordink pod střechou většinou naprostá utopie.

Proto se skejťáček uchyluje k broušení obrubáčku za sychravých dnů zahalen do šály místního fotbalového klubu bez ohledu na rtuť teploměru. Koneckonců námraza hezky supluje vosk. Jen ta sůl a štěrkový posyp mu znesnadňují jeho oblíbenou kratochvíli.

Barča

Vrcholem zimní sezóny je pak zájezd lokálního sboru scaybordistů do míst, kde sníh znají tak maximálně distribuovaný v malých plastových pytlíčcích. Oblíbeným letoviskem valné většiny sportovců je samozřejmě Barcelona, kde s partou stráví několik nocí na zemi sdíleného airbnb pokoje v 10 lidech, utratí vyšší desítky Eur za nepříliš chutnou cervezu a naplněni optimismem se po několika dnech vrací do našich luhů a hájů s nadějí na brzký začátek jara.

Chlast

Když už jsme zmínili cervezu – tento mýtický nápoj je s vesnickým scaybordinkem doslova protkán takovým způsobem, že si marketingová oddělení energy driků jen lámou hlavy, jak pro své zeleno-hnědé limonády v plechovce vytvořit alespoň poloviční počet customer-touchopintů, jako má zlatavý mok. Největší oblibě se přirozeně těší low-end značky u nichž je ošem brandová loajalita vytrvale podkopávána cenou.

Spotřeba a její objem v tomto případě nevykazuje žádnou korelaci s časovým hlediskem ať už v rámci dne či roku. Nicméně s ohledem na výše popsanou každodenní realitu vesnickýho skejtra není divu, že na dně půlitru hledá odpovědi i útěchu.

Ať už je pro vás vesnickej scaybordink těžkou realitou všedního dne, nebo na něj melancholicky vzpomínáte jako překonanou fázi svých začátků, jedno je jisté – vesnickej scaybordink je neoddělitelnou součástí tuzemské scény a přes všechny jeho úskalí nabízí i spoustu srandy.