Skate or die? – stať

Já teď chvilku budu psát, jo? Nečekej od toho nějakej závěr, výsledek. Neznám ho ani já. Takovej automatickej text, jako psali surrealisti. Čti, dokud v tom budeš vidět nějaký smysl

To uvědomění přišlo, myslím, předevčírem. Věděl jsem o tom, že Pablo Ramirez umřel, ale kromě toho, že to byl člověk, který se na SF downhillech ještě odrážel z kopce, místo aby brzdil, jsem k němu po pravdě žádný vztah neměl.

Co mě ale dostalo byla úvodní fotka článku zpravodajského serveru SFlocal. Na fotce byl skejt se zlomeným truckem a bota. Nic víc.

Možná to byla nezúčastněnost zpravodajství v celé věci, která mi otevřela oči, možná toho bylo prostě za posledních pár let už moc, ale uvědomil jsem si jednu zásadní věc:

skateboarding se neumí vyrovnat se smrtí.

Jak by taky mohl. Je to prostě pořád poměrně mladá věc. Tak mladá, že teprve nyní, se dostáváme do fáze, kdy si zubatá začíná chodit pro průkopníky skejtování. Známý skate or die je hezký heslo ve 20, ale když mu máš v 55 dostát, už to tak cool není.

Jasně, skateboarding je svým způsobem něco na způsob elixíru mládí. Už netuším, kdo řekl tu druhou známou hlášku (jestli to byl Jay Adams nebo někdo jinej): „You don´t quit skateboarding becasue you get old. You get old, bacause you quit skateboarding.“

De facto každej, kdo má na krku tři křížky nebo víc a pořád je dost infantilní na to, aby skejtoval, se drží hesla, že to chce dělat „dokud to půjde“. Ale do kdy to půjde?

A existuje vůbec život po skateboardingu?

Odpověď na tuhle otázku je samozřejmě střašně individuální a ovlivněná asi milion faktory. Někdo končí před třicítkou s oběma kolenama na šrot, někdo má štěstí, nebo tomu jde naproti a sveze se i po padesátce. Pak ale vidíš Dylana nebo Lewise, který náhle odejdou a je jedno, jak skvěle skejtujou.

Každopádně už možná trošku utíkám od té červené linky, která mě zavedla až na začátek psaní těchhle řádků, protože jsem si je zatím nikde lépe nepřečetl, abych je mohl jen nasdílet.

Pointa je podle mě v tom, že navzdory tomu, jak skvělý je skateboarding v tom, že tě nutí po každém pádu vstát a zkusit to znova (ať už doslovně či obrazně), vždycky bude narážet na hranice naší mortality.

Co tím chci říct? Nevím. Asi že skateboarding z nás nedělá superhrdiny. Jo, gravitaci při levitaci nad kopingem možná na krátkou chvíli ošálíš, ale to auto na hlavní po tom, co si projel červenou z downhillu… tomu už to nevysvětlíš. A dost možná už nikdo nevysvětlí tobě, že to nebyl nejlepší nápad a kdo vysvětlí týpkovi za volantem popelářskýho auta, že za to vlastně mohl ten týpek, co mu vletěl pod kola a už tam navždycky zůstal.

Rozhodně nechci rozumovat. Všech těch úmrtí, který skateboarding za poslední dobu potkaly je mi upřímně líto. Nebyl jsem v kůži těch lidí, tudíž nemůžu říct, že bych nejednal stejně na jejich místě.

Asi by mělo ale zaznít, že bysme měli u skejtování trošku přemejšlet nad tím, co děláme i na úkor toho, že nebudeme v daný moment maximálně cool. Koneckonců já sám, svýmu dvouletýmu synovi vtloukám, že na kolo i skejta musí mít helmu, že přes to nejede vlak. Ale pak se jdu klidně vozit do betonovýho bazénu a vezmu si jí? Co myslíš?

Netuším, jestli tenhle článek splnil svůj účel, jelikož žádný předem stanovený neměl. Jestli jo, klidně napiš svůj pohled níž do komentů, rád si přečtu i jiný názor.

Díky a R.I.P. všem, kteří inspirovali řádky výše

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s