Netrvalo to dlouho a milník historie skateboardingu je za dveřmi. Trenéři získávají akreditace pro národní týmy, vznikají loga národních reprezentací a ti, kteří hodlají aktivně participovat už pečlivě sbírají body, aby vyhrály národní žebříčky kanadského bodování na pochybných Světových pohárech v Číně pod hlavičkou ještě pochybnějších organizací, aby splnili kvalifikační kritéria pro Toyko2020

Zajímavý je třeba sledovat, kdo v těchhle organizacích uznávaných Olympijským výborem sedí. Tohle je třeba board (pozn. jakože board of directors, ne board jako skateboard) organizace World skate:http://www.worldskate.org/about/organisation/executive-board.html

A jistě není tajemstvím, kdo se pyšní titulem World Skate prezident. Nebo snad ano? Jméno Sabatino Aracu vám snad nic neříká…? Zvláštní…

V našich podmínkách se reálně tenhle obří cirkus dotýká několika vybraných jedinců v čele s Maxem a pak ještě asi Langa, který jim vytváří skrze ČAS nějaký „zázemí“. V případě těchhle lidí beru, že ví, o čem mluví, protože do toho reálně vidí víc než my, obyčejní smrtelníci ze stalinského spodního Lůzrplacu.

Nejednou jsem však v disputacích ohledně toho, co Olympiáda přinese skateboardingu a co skateboarding Olympiádě zaslechl myšlenku, která se motá kolem idey, že „díky tomu, že bude skateboarding v Tokiu se zlepší nejenom podmínky, ale i vnímání tohoto sportu v očích veřejnosti.“ 

Jinými slovy se bude stavět víc skateparků a rodiče už nebudou na skate koukat přes prsty jako volnočasovou aktivitu vedoucí ke konzumaci lehkých drog.

Ono „víc skateparků“ ve své podstatě neznamená v našich podmínkách nic jiného, než víc zakázek pro Mystic. A očekávaný náhlý obří příliv peněz na jejich budování tedy asi pravděpodobně bude pozitivní externalitou posunu vnímání skateboardingu širokou veřejností, že?

A tady je podle mě kámen úrazu celé myšlenky, který mně osobně přijde principiálně mylný, nebo přinejmenším „vachrlatý“.

Sázet na to, že veřejnost změní vnímání pouze na základě toho, že bude místo jiného sportu sledovat na ČT skejtování je asi tak pravděpodobná, jako že si dnes koupíš vlastně asi cokoli na základě televizní reklamy.

Asi nemusím chodit daleko pro příklad – jakási Martina Sáblíková provozuje velmi minoritní sport, díky kterému se proslavila na celém světě, aniž by měla k dispozici pořádné olympijské tréninkové centrum. Aniž bych její kariéru nějak detailně sledoval, myslím, že zaznamenala dokonce trojnásobné olympijské vítězství a vidina tréninkového centra se za těch (pokud dobře počítám minimálně 12 let) posunula maximálně do stádia předvolebních slibů jistých populistů.

Co tím chci říct: je alibismus slibovat si od Olympiády, že nějakým podstatnějším způsobem změní vnímání skateboardingu veřejností. Největší díl zodpovědnosti zůstane na nás samotných bez ohledu na to, jak (ne)vyhraněný názor na dění pod olympijskými kruhy máme. Můžeme se klidně ohánět tím, že Rišo Tury je dneska už profi atlet, který startuje na závodech světového formátu Olympiádu nevyjímaje, ale stejně to nijak nezabrání demolici skateparku, kde vyrůstal (tohle se fakt stalo, pokud si to nezaznamenal), protože i tak ho město ubije argumentama o větším zájmu o florbal.

Ano, Olympiáda sice může zatraktivnit skateboarding v očích mladší generace a jejich rodičů, ale když první, co děcko v parku uslyší bude: „Nemotej se tady, kokote!“, dost pravděpodobně příště nepřijde. A pak už je to domino efekt… pokud se má vnímání skateboardingu veřejností změnit, Olympiáda není všelék a ke změně nedojde příští rok v Tokiu, ale možná už zítra, když si po sobě na spotu nebo ve skateparku uklidíš bordel (pozn. zdravíme do Olmiku na Baumax!)