Tenhle článek o výletu do Jordánska suším v šuplíku už asi půl roku. Původně měl vyjít v jednou Olomouckým DIY zinu, ale datum vydání je pořád v mlze, tak ho konečně posílám do světa tady. ´njoy!

Sedím na Ruzyni s letenkou do Ammánu. Ze všech míst na světě, kam jsem se kdy chtěl podívat, mě ani ve snu nenapadlo, že někdy pojedu zrovna tam. Ale hezky popořadě… Začalo to někdy v září na Stalinu, kde jsem potkal kámoše Kubu. Navrhoval jsem, že bych za ním přijel poskejtovat do jeho hometownu Tábora, načež odvětil, že za pár dní odjíždí do Jordánska. Na mou otázku proč jsem dostal ještě překvapivější odpověď: psát diplomku o tamní skate scéně. Přišlo mi to trochu bláznivý, ale v průběhu večera jsem po pár pivech pronesl větu, kterou jsem tehdy ještě zdaleka nemyslel vážně: „Tak já tam za tebou přijedu.“

O pár týdnů později mi napsal, že na letišti potkal týpky z Make life Skate life, což je parta lidí, která stavěla fundraisingové DIY skateparky v Indii a taky tu zhovadilost v 5 000 metrech nad mořem v Bolívii. Proč se objevili v Jordánsku, je asi jasný a právě to rozhodlo o tom, že původní kec u piva se proměnil v 3,2,1..take off směr Ammán.

Hned v Istanbulu stáli skejtoví bozi při mně a při čekání na transfer týpek vedle mě povídá: „Hey dude, are you going to Amman to build a skatepark?“ Shodou okolností, se ukázalo, že se jedná o kluky, který vlastní legendární dánskou značku Alis skateboards (pamatujete na Horváta a červenou desku s třema žlutýma tečkama? Tak TENHLE Alis!), což naprosto vyřešilo můj veškerý další pobyt v Jordánsku. Hned na letišti nás vyzvedl Range Roverem bratranec týpka, který v Kodani před Alis shopem prodává pražený mandle (!!!) a odvezl nás do jeho bytu, kde jsme na zbytek tripu složili hlavy. V tom baráku bylo tolik zlata a mramoru, že jste snad ani nemuseli chodit ven a mohli skejtovat unitř.

Ammán stojí podobně jako Řím na sedmi kopcích (odtud název 7Hills skatepark) a město má nadmořskou výšku mezi 500 a 1200 metry nad mořem. Pro skatera to znamená jediný – brutální padáky úplně všude na asfaltkách pokrytých lehkým prachovým filmem, takže bez powerslidů nemáte v tomhle městě šanci přežít a i s nima je to často o hubu.

Druhej den ráno proběhl nástup na staveništi, ze kterýho jsem se následujících 10 dní skoro nehnul, takže ti z Vás, kdo čekali report z návštěvy mešit, Petry, Mrtvýho moře atp. můžou v tento moment přestat číst. Složení crew bylo poměrně pestrý – od početný dánsko-belgický skupiny, přes Polsko, Německo, Anglii, USA a samozřejmě lokály v čele s duchovním otcem projektu Mohammedem Zakariou.

Plac, kde se stavělo, byl původně park za místní základní školou, kde kdysi dávno stál údajně i uprchlický tábor. Toho času byl tvar parku hrubě „načrtnut“ bagrem z předchozího dne takže po drobných debatách o tom, kde co ještě vylepšit se zhruba 30 -členná banda pustila do práce.

Víte, jak se staví betonovej skatepark? Já to onehdá taky nevěděl, ale je to poměrně intuitivní záležitost. Dřevem si vyznačíte spodní hrany překážek, do kterých uchytíte spodní část železný sítě, ze který tvarujete hrubej tvar překážek. Bohužel tahle fáze je poměrně zdlouhavá a jelikož jsme používali pouze železobetonový tyče a ne prefabrikovaný sítě, musíte tak tu síť prostě uplést. Takže drátek, štípačky a jedeš 4 dny v kuse. Naštěstí nám k tomu pětkrát denně hrála modlitba z přilehlých mešit, takže to docela uteklo.

Ještě jednou zpátky k těm turistickým cílům: ne snad, že bych neplánoval nic navštívit. Původní plán byl týden pomáhat a poslední tři dny bejt za turistu. Nicméně atmoška kolektivní zodpovědnosti na stavbě moc nedovolovala nechat v tom zbylé „habibi“ (kámoši) a dopřát si luxus oddechu a hlavně všechno se změnilo, když dorazil beton. Nedošla mi totiž jedna zásadní věc: beton nepočká!

Tahle substance dovede bejt pěkně nevděčná. Jakmile dojede míchačka, popadneš kolečko a běháš s ním, dokud ho udržíš v ruce. Když už to nedáváš, předáš ho někomu jinýmu, od kterýho si vezmeš lopatu a „odpočineš“ si u ještě horšího házení betonu do formy. A takhle furt dokola. Následuje fáze tvarování dřevem, kde z relativně mokrýho betonu vytvaruješ radius, bouli, bank… Poté přichází na řadu magnesium, kterým se tvar doladí a po dalších pár hodinách se vezme železná stěrka, kterou se beton už jen víceméně leští a dorovnávají se poslední chybičky. Když se to vezme kolem a kolem, tak pokud truck s betonem přijede třeba kolem třetí odpoledne, tak celkovej proces trvá třeba do dvou do rána. S nástupem na devítku a půlhodinovou cestou na ubytko tě pak trošku přejde i ta chuť na samotnej skateboarding.

Ale jinak toho má Ammán po stránce skate spotů kromě downhillů hodně co nabídnout. Prakticky všechno skejtování, kterého jsem byl účasten probíhalo v nočních hodinách kolem neotevřeného obchodního centra. Jen v jeho okolí je hromada mramoru, schodů a bůhví čeho ještě. Představte si třeba pět po sobě jdoucích dvouschodových setů, nebo set 3-4-3-4. Všechno voňavý novotou a obklíčený ztichlejma nočníma kancelářskejma budovama. Někde Vás security slušně vyhodí, že děláte bordel, někde vám natočí trik a poví svůj životní příběh.

Obecně vzato se lidi tam chovají o hodně víc přátelsky než by člověk čekal. Jasně, když je člověk sám, tak vás samozřejmě taky natáhnou jako je zvykem všude ve světě, ale nedá se říct, že i přes poměrně malé procent lidí, kteří by uměli obstojně anglicky, by někdo odmítl vám pomoct.

Zajímavý bylo taky dění kolem ISIS. Upřímně ačkoli jsem z balkonu koukal na Izrael a Palestinu, bydlel kousek od UN headquaters a faktu, že kousek od města je utečeneckej tábor, kdybych to nevěděl, tak by mě asi ani nenapadlo, jaký zvěrstva se dějou prakticky pár kilometrů od nás.

Co mě na celým tripu asi nejvíc zaujalo, byla síla skateboardingu jako prostředku překonávání kulturních a společenských bariér. Je mi jasný, že to zní jako totální klišé, ale když prostě skate ukážete lidem, který s ním prakticky ještě nikdy nepřišli do styku, tak rázem pochopíte, jakou sílu má. V ten moment neplatí – jseš Jorádnec/ Palestinec/ nižší kasta/ kluk/ holka…

Prostě jediný o co jde, je to prkno a to je na tom to krásný. Myslím, že v Ammánu se skate scéna po dokončení 7Hills zvětšila tak minimálně 10x. Takže pokud bude ještě někdy možnost zúčastnit se něčeho podobnýho, rovnou škrtám fázi keců u piva a váhání a rovnou bookuju letenku. Fakt to stojí za to!