Není to úplně mým zvykem překládat cizí články, ale když doma sedíte s bolavýma zádama z kanclu a zvrtnutným kotníkem po 15minutách ježdění jako já, tohle Vás musí nutně oslovit. Chtěl jsem sice něco podobnýho napsat z frustrace sám, ale na Muckmouthu to napsali tak, že to líp stejně nejde.

Stárnutí na píču. A dvakrát tak na píču, když jste skater a tušíte, že Vaše skejtový dny jsou sečtený díky kombinaci zničenýho těla a dalších sraček spojených s „dozráváním“.

Skateboarding je pořád poměrně mladej sport (kór v ČR), takže teprve teď vidíme, jak vypadá stará generace skaterů. Samozřejmě je několik pionýrů, který se v tomhle kolotoči dokázali se ctí udržet, ale je jich asi tolik, jako úspěšnejch bílejch rapperů. Pak je skupinka lidí, který nemají žádný aktivní vztah se skate industry, ale nějak se jim podařilo zůstat skatery dodnes.

Když jste mladý, máte kolem sebe skupinu lidí, se kterýma se pravidelně scházíte a navzájem se inspirujete. Jak stárnete, někdo objeví hulení, někdo ženský, ale tak či onak majorita prostě zestárne, dospěje a vysere se na to.

Na co se dá svést taková skejtová demise? Na trávu? Na přítelkyni? Je to ona, co stojí za tím, že na skateboarding už nemáte čas, nebo je to prostě jiný nastavení priorit? Pro ty, kdo dokážou vybalancovat životní povinnosti a aférku se svojí dřevěnou přítelkyní na kolečkách, může být odměna lepší než první vykouření.

V jedný fázi metamorfózy k dospělosti se ale Váš postoj ke skejtování nutně změní. Nějaký myšlenky na sponzoring a natáčení videí jsou dávno ta tam a jediná věc, co Vás může nakopnout je čistá radost z ježdění. Dokonce i latentní rivalita je pryč: máte čistou radost z toho, když Vaši kámoši pořád zabíjí….tedy v případě, že ještě nějaký skejtový kámoše máte. Hodně lidí se na prkno bud vykašle, nebo se stane jediným čtyřicátníkem ve skateparku odrážejícím se na mongola se zoufalou snahou nevypadat jako totální pedofil.

V tomhle levelu „Highlandera“ vydrží málokdo. A ti, co to dokážou, se dívají na skateboarding úplně jinak. Ví až moc dobře, že dokáže bejt hrozná děvka, ale i tak jí platonicky milujou. Cení si každýho svýho triku na zemi, jako by byl jejich poslední, možná proto, že ví, že se to klidně může stát. V tu chvíli jsou všichni zbylí skate kámoši k nezaplacení – rozumí Vám, proč jste dobitej jak pes, protože to mají stejně a mají i stejnou optiku nahlížení na životní boj obecně, což posunuje level společných session někam úplně jinam.

Ale není všechno zlato, co se třpytí. Bejt starším skaterem je trošku hlavolam:

Nejviditelnější změnou je výběr šatníku. Nosíte pořád ty stejně široký kalhoty jako za mlada, nebo podléháte tlaku společnosti a oblíkáte se podle svýho skutečnýho věku? Je to těžká volba – buď budete vypadat jako 35 letej týpek, kterej se oblíká, jako by mu bylo furt šestnáct, nebo můžete na skejta vytáhnout lakovky a svetřík do kanclu. Ať tak či onak, vždycky budete pro někoho vypadat jako idiot.

Pak je tu samozřejmě ona nutkavá možnost stát se debilem. Pro mlaďase je sehnání každýho novýho dílu skate výbavy slušnej hustle obnášející doprošování nebo dokonce čórky. Jakožto starší týpek máte prostě nějakou tu korunu navíc, takže si prostě věci můžete kupovat. Nežádoucím vedlejším efektem je ale exponenciálně rostoucí snaha svádět Vaše neúspěchy na špatný vybavení (ačkoli jste vlastně nikdy předtím lepší neměli). Což může vyústit v to, že máte tendenci kupovat si nový boty pokaždý, když neuděláte nějaký trik. Takže máte ve finále sbírku bot jako Koston, ale triky, který umíte můžete počítat na prstech jedný ruky (můj problém – pozn. POB).

Zranění jsou mor, který obvykle předchází tomu, že dostanete padáka za nadměrnou absenci, nebo se s Vámi rozejde partnerka, kterou už nebaví pečovat o Vaše věčně podlomený zdraví (v USA do toho ještě promlouvá cena zdravotní péče – pozn.POB).  Pokud tohle všechno dokážete ustát, můžete se těšit ze snižující se schopnosti pohybu díky tomu, jak se Vaše kosti pomalu mění v želé. Dostanete se do věku, kdy se probudíte zničený už z toho, že máte sny o skateboardingu.

V tu chvíli vstupuje do rovnice chlast. Ale už ne v roli bonusu, ale naopak v roli naprosto nezbytnýho doplňku. Navzdory postupně se snižujícímu progressu je pro starší skatery chlast něco jako anální lubrikant: můžete skejtovat navzdory zranění a zkoušet hovadiny, na který jste až dosud neměli koule a celkově se tak nějak stát teenagerovskou verzí sebe sama. Váš koktejl šampionů už není Red Bull, ale Nurofen s vodkou.

Čas je taky nedoceňovanou předností mládí a současně luxusem, který si starší nemůžou dovolit. Odpoledni skateboardingu může předcházet povolení od manželky, chůvy pro děti, náhradní volno v práci a především synchronizace kalendáře s Vašima obdobně vytíženejma kámošema.

Jako děcko Vás popichovali kvůli tomu, že skejtujete. Jako dospělý Vás za skeatboarding regulérně zesměšňujou. Bez prdele pro okolní svět jste trošku vtip: syndrom Petra Pana v kombinaci s krizí středního věku bez vyhlídky na koupi novýho SUV. Na netu najdete hromadu článků s tématikou „Proč by neměli lidi přes třicet jezdit na skateboardu“ atp. Napusťte si teplou vanu, zapalte nasyslený svíčky a ponořte se do těchhle skvostů internetový žurnalistiky. Následně uchopte svůj holicí strojek a přejeďte si s ním po obou zápěstí a pak už jen následujte světlo. Umíráte klidně s vědomím, že společnost už neschvaluje Váš životní styl.

Tenhle článek by měl asi končit nějakou hláškou Jaye Adamse nebo někoho podobnýho o motivačním insightu toho jak být duševně stále mladý, ale jestli jste starý a pořád skejtujete, tak nic takovýho nepotřebujete.

Kdy už budeš tak starej, že budeš moc starej?

Nikdy, píčo!

 

via Muckmouth