Každý hlubší pojednání o specifický tématice je třeba uvést triviální větou,která je kontrapunktem složitý problematiky vlastního textu jako např.: žijeme v době globalizace. To s sebou přirozeně nese řadu zdánlivě samozřejmých skutečností, které automaticky přejímáme, aniž bysme sami sobě položili otázku: „proč vlastně?“

Zmíněný trend  globalizace s sebou přináší rozpojení místa výroby a spotřeby díky liberalizaci mezinárodního obchodu. Zjednodušeně to znamená, že není problém kupovat vybavení z druhý polokoule, protože vaší desku vyrobí malý dítě v Číně za zlomek mzdových nákladů co v USA a cena dopravy přes půlku světa se v těch kontejnerech zboží tak nějak elegantně rozpočítá.

Je na čase si položit onu palčivou otázku, zda je výše popsanej proces správně.  Pokud nejste otrokář nebo mafián z rozvojový země, nestojíte na výnosný straně (ne)rovnice.

Říkám to furt a zopakuju to po stý – každej nákup, je investice! Máte svojí oblíbenou pekárnu na rohu? Když si tam dneska koupíte rohlík, zvýšíte šanci, že si ho tam budete moct koupit i zítra, protože jste do místního podniku investovali 2 Kč s výnosem dobrý snídaně. Fér,ne? Když si koupíte rohlík v hypermarketu – ušetříte sice deset halířů, ale řetězec za rok přijde s inovací a rohlíky zruší, protože neodpovídají globálním potřebám a kvůli koeficientu osychání o 5% nad průměrem běžného pěčiva, nahradí rohlík kaiserkou….o přelévání kapitálu do mateřské firmy ani nemluvě. Co touhle složitou metaforou chci naznačit – nadnárodní nebo mezinárodní společnosti nemají ve většině případů kromě podpory prodeje ve formě reklamy vybudované mechanismy, kterými by podpořily lokální trhy. Takže místo návratu rohlíků se dočkáte tak maximálně televizního spotu na podporu prodeje kaiserky. To je pro korporaci prostě standardní proces, ale v zásadě to platí pro jakoukoli zahraniční firmu.

Každá země má svůj kulturní diskurz a i když je skateboarding postavený z velké části na slepém přejímání západního životního stylu, pokud má v očích veřejnosti někdy dospět, je třeba, aby se na základě působení specifické lokální kultury diferencoval. Americkej skateboarding lze považovat za mainstream, evropskej za lehce alternativní, japonskej za totálně crazy a tím ten výčet specifických tváří skateboardingu bohužel končí. Problém tkví právě v glorifikaci manistreamu – cokoli, co přijde z Ameriky je prostě top a je hodno slepého následování.

Nemůžeme čekat, že z pasti nás dostanou shopy, který jsou po střechu našlapaný cizokrajnejma věcma, který už teď nikdo nekupuje. Skateboarding byl vždycky o DIY, takže proč si prostě to blbý triko nevyrobit sám? Kámoš udělá design, domluvíte se s bandou, objednáte 10 kousků a ve finále to máte za polovinu peněz než by vás vyšel kus ve skateshopu. Hlavním benefitem je pak nejen zvýšení povědomí o vás samotných, ale díky silné statusově-sociální podstatě skateboardingu roste celá scéna, třeba jen díky tomu, že dvě z oněch deseti triček si víceméně omylem někdo koupil, což ho bude motivovat k tomu, aby udělal něco podobnýho.

Vůbec tady nechci xenofobně házet špínu na dovezené věci a cizí značky, které beztak většinou založili skateři na podobném základě, ale jde mi o to, abychom přemýšleli nad tím, co děláme, proč to děláme, koho tím ovlivníme a jaký to má smysl. Buď si můžete koupit rádoby skate fashion od společnosti kotované na New Yorské burze nebo něco, co vyrobil váš kámoš v garáži.  Jasně možná to není tak technicky dokonalý, ale už ten fakt, že někdo obětoval čas jen proto, aby vyrobil něco přímo pro vás, je to, co vytváří komunitu jako celek a spojuje její jednotlivé části – lidi.

Zdá se, že už na to pomalu přicházíme, protože každou chvíli mi v parku někdo mezi řečí představuje svůj nově vzniklej brand a produkty a to je asi dobře…